Deprecated: Function set_magic_quotes_runtime() is deprecated in /data/www/11822/horolezci-nj_cz/textpattern/lib/txplib_db.php on line 14 HOROLEZCI-NJ.CZ | HOROLEZECKÝ ODDÍL NOVÝ JIČÍN,o.s.|EVEREST 2011 MILOŠ pokračování

EVEREST 2011 MILOŠ pokračování

Horolezci.cz » Aktuality
Autor: Richard Směja | 18. května 2011

Pomalu se ocitáme v části Everestu, který se jmenuje Balkony 8.400 m….je to takový břit.Cítím zde krásnou vzdušnost. Má být vidět odsud celý hřeben Everestu. Je tma. Těším se na sluníčko, budou zde krásné záběry. Ted, ale před sebou vidím jen nějakou pohybující se postavu. Vidím, že její pohyby, sice je narázový vítr, nejsou nic moc, ale snad to vše dobře dopadne, myslím si. Říkám si pro sebe, jen k….a, nespadni,… protože jinak letím s Tebou. Nedomyslím ani myšlenku, postava padá do tmy a já za pár okamžiku letím za ní. Naštěstí, je pod námi kolmá stěna a tak po 3 až 4 m pádu, visíme oba dva na laně. Naštěstí nejsme zraněni o skálu. Snažím se ihned stabilizovat polohu, dávám nohy na nějaké výstupky a ruky se mi jen opírají o stěnu. Bojím se, aby se neuvolnili  jisticí body a za chvíli nás tu neviselo několik….Můj spoluvisící  je však opačného názoru. Mlátí sebou jako nějaké strašidýlko, z dob totality,jako kdyby visel a třepotal se na předním skle Škoda MB 1000. Ukazuji mu kam má dát nohu, aby uvolnil lanu. Zbytečně. Začínám mít strach. Snažím se posunky mu pomoci. Nic……Promlouvám k němu klidným hlasem……Lžu….Řvu po něm…. a jednoznačně ukazuji kam dát nohu a kde se chytnout. Najednou to jde. Poslouhá. Za krátkou chvíli stojí na hřebínku a já místo za ním přenechávám někomu jinému.Celou dobu se snažím nemyslet, že lezu na Everest. Zaměstnávám hlavu ptákovinami, jen abych odvedl pozornost. Ani nevím, jak dlouho lezem, jen se stále těším na sluníčko, které musí již někde být na cestě. Všímám si, že za mnou leze Dorgi. Je to šéf našich šerpů. Velice jsem si ho oblíbil. Je mi vždy nablízku. Jen se vždy trochu stydím, když mi byl poprvé představován, tak všichni šerpové se tu jmenují Dawa, Angel…a najednou Dorgi….říkám Mikimu, tak to si už nezapamatuji, Miki na to, Tatko, to máš  jednoduché, dej si dohromady Dorotka a džigolo a máš to. Dorgiho trápí kašel a celou dobu výsupu kašle krev. Na Everest vystoupil 6x a tuším v 96 vynesl 25 kg kameru na vrchol a to ho proslavilo. Dorgi mi ukazuje, že do 2 hod. jsme na vrcholu, boucháme se do zad. Lezeme dál, cítím se velice dobře. Je sice šero, ale je zde nádherně, hodně vzdušné a začínám cítit vrchol a nejen cítit, ale již ho vidím a vůbec mi nejde do hlavy, že to jde vše najednou tak hladce…. Po čase najednou se začně postup zadrhávat. Strašně moc fouká a je obrovská zima. Najednou za mnou nikdo nepostupuje, všichni zůstávají  skrčeni u skály. Vím, že se to musí změnit, jen co vyleze sluníčko. Moc věřím předpovědi, že bude krásně. Vždyť je to potvrzeno ze 3 meteorologických nezávislých stanic. Tak postávám a čekám na změnu. Dorgi klečí u skály  a kašle krev, jdu za ním a ukazuji, at jde dolů a já půjdu nahoru sám……Dorgiho gestikulace je jednoznačná, jdu s Tebou, bud nahoru nebo dolů…….Vítr zesiluje a je obrovská zima, začínají mi omrzat prsty na pravé ruce i  v peřové rukavici. Poslušně se schovávám ve skupině lidi u obrovského kamene. Všichni se chvějem a v naději čekáme na změnu počasí, která musí každou chvíli přijít. Se sluncem. Nepřichází. Jen jeden z nás se začíná rozepínat. Podívám se na něj, co blbne. Je to Japonec. Zkušenosti mi říkají, ten chlap to má spočítané. Bohužel, mám pravdu………Za chvílí se rozpoutává sněhová bouře a je to vše v p………………………………Bud půjdu dolů  a budu bojovat o normální život nebo jinak je to cesta do pekel….Chci se vrátit domů. Začínáme sestupovat. Každý ze sebe dáváme maximum. Ten vítr se sněhem je tak silný, že vůbec nevidím. Sundávám lyž.brýle. Čepice sundávám úplně na  oči a oční rolety mám tak nízko, že se dívám jen štěrbinami….i Patyš by mě pochválil, co jsem s roletami dokázal….Ani nevím, jak dlouho sestupujem, ale najednou stojím jsem před našim stanem, ale jsem fyzicky úplně na dně. Otevírám stan, ale v předsínce je půl metru nafoukaného sněhu. Nejsem schopen  udělat již ani krok. Chci se začít k druhému vchodu plazit. Nevím, ale v tomto okamžiku se mi vybavují titulky našich borců odjíždějích slízat vysoké hory….kdy jedou tyto hory pokořit…..pokud by mě teď viděli, možná i jejich slovník by měl větší pokoru a nesl se větší úctou k přírodě….. Ve stanu je již Phil. Zalízám do spacáku, sundávám peřovou bundu, pod ní mám všude sníh, Phil to samé….Phil se mě ptá, zda mám nějaké problémy, ukazuji prsty pravé ruky. Dívá se, …nic moc moc, zítra prý je budu mít černé a snad do budoucna nějaké pahýlky. Vracím mu to, on má zase prsty na nohách stejně chyceny… Jsme jedna jedna. Říká, neboj, dáme prášky a kyslík a zítra jsme ok. Hned Phil vytahuje prášky a oba dva je polykáme. V této situaci k nám natvrdo vpadne do stanu Japončík, organizující záchr.akci pro svého druha.Když nás vidí v jakém jsme stavu, odchází.  Stejně je vše zbytené, jeho kámoš leží mrtvý o 900 m výše. Je již pozdě…….Já po práškách nebo po sněhové vánici, která trvala celou po celou dobu sestupu a bez brýli, najednou ztrácím zrak. Nevím co se děje, najednou tma, nikdy jsem to zatím nezažil, to již ani neříkám Philovi, jen beru kyslík a lehám si. No nic moc. Nestačím nad tím uvažovat, protože rychle usínám. Probouzím se v noci a je mi hrozná zima. No první a to nejkrásnější zjištění je to, že vidím……..je to super. To, že mi je nepředstavitelná zima prsty na nohách, je jen realita. Přitom sem si měnil ponožky za suché. Nevadí, řeším to tak, že si vyslíkám nejteplejší bundu co mám na sobě z Oceánu a dělám z ní vak, do kterého dávám nohy a za chvílí je mi hned tepleji na nohy a na těle je mi zima, ale asi to nevadí protože hned usínám.

Přidat komentář

Malijovský — 22. května 2011, 23:33 | #

neskonalý respekt a hodně dobře popsané

Příkazy Textile